Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kanadští mistři hranatého hrubého zrna se vrací s osmým albem, které vás už při úvodní skladbě nenechá na pochybách, že to bude opět jízda. Téměř šestiminutová disharmonická trýzeň nazvaná „A Love Letter“ vás ihned vrhá do neutěšeného světa, ve kterém kolem vás skřípe kytara, rezavě chrčí basa, a navíc tu každou chvíli poletuje saxofon mučený naprosto disharmonickými postupy. Jesse Matthewson dokonává dílo zmaru prostřednictvím svého hlasu. Štěká, vyje i káže. Do špinavé masy zvuku navíc pronikají další barvy, které tu dříve fyzicky nebyly, vždycky jste je ale cítili někde na pozadí. Tyto zvuky mají svůj důvod.
KEN MODE v roce 2021 udělali v sestavě velký rozhodný krok, který – pokud si dobře pamatuji – v historii kapely nemá obdoby. Rozrostli se na regulérní kvarteto. Kathryn Kerr do zvuku dodává další odstíny prostřednictvím syntezátorů, saxofonu, piana a dalších nástrojů. Všechny je používá v dobré tradici noiserockových spolků, tedy nečekejte, že by klavír nějak zjemnil výsledek. Právě naopak. Její vklad dělá hudbu KEN MODE ještě drásavější, v mnoha ohledech osudovější a trýznivější.
KEN MODE i tady potvrzují, že jsou mistři repetice. Naprosto jednoduchými nástroji dokáží budovat atmosféru beznaděje a odevzdanosti jako málokterá jiná kapela. Jejich songwriting přitom budí dojem až neandrtálské primitivnosti. Nikdy jsem ale neměl pocit, že poslouchám něco, co postrádá sofistikovanost a přemýšlivost.
Zvuk dokáže být neprostupnou rašelinou a ostrou cirkulárkou současně. Disonantní vyznění vám způsobuje závratě. Jejich hudba opět stojí na tom nejhrubším noiserocku, sludgemetalových tendencích a industriálním kolovrátku. Je to zmar, vztek a beznaděj, to všechno ohlodané na kost. V tom nejryzejším balení. Hudba, co křiví svět.
1. A Love Letter
2. Throw Your Phone in the River
3. The Tie
4. But They Respect My Tactics
5. Not My Fault
6. Lost Grip
7. The Desperate Search for an Enemy
8. Unresponsive
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.